| Nedávno.
Krajina těžkne pod tíhou tmy, která mne také obklopuje. Cesta, kterou procházím je pokryta sněhem. Ze dvou stran jen pole a o kus dál
v pološeru tmavé plošky lesních porostů. Někdy mne jímá pocit, že snad se i pohybují a přicházejí ke mně stromy. Od cesty utíkají z mé blízkosti šedavé stíny plné strachu, teď se na chvíli zastavují, bystří a zase běží.
V dálce, kus po cestě kterou směřuji, mihotá se červené světélko. V každém silnějším závanu větru plamének poskočí. Ještě pár kroků v praskajícím zledovatělém sněhu, a nade mnou stojí kamenná žena. V barokně se vlnícím hábitu, s láskou ve tváři vztahuje k pocestnému ruce žena, matka, a pro mnohé světice. Mám pocit, že na jejích ústech se tvoří malý nepatrný laskavý úšklebek. Ruka poutníka pohladí chladný kámen. Na chvíli skloním hlavu, nevím proč, ale mé myšlenky běhají v minulosti. Nepřeberné množství otázek, odpověď nepřichází hned, ale možnost někomu ji položit hřeje. Děkuji a pokračuji v cestě. Stíny se opakují. Jen cesta se zvedá do kopce. Z dálky se ke mně přibližují podivné zvuky, člověka trochu zamrazí. V té tmě vypadá všechno jinak, jiný svět, člověk je sám v sobě, není co pozorovat. Připadá mi, jako by byly na nebi, skřehotá to podivně, v malé dušičce člověka se zjevují obrazy, trochu děsivé. Mění se v rej chichotajících se. A najednou jsou těsně nade mnou, mám pocit jakoby se mne dotýkaly křídly, ale tak to není. Krásně seřazeny, jedna za druhou v čistém řádu obrácené jedničky. Nejdelší provaz, jaký jsem kdy na nebi viděla. Pocit strachu je ten tam.
Míjím hřbitovní zdi spících, a pak z kopce dolů.
Záznam pocitu, něčeho krásného, nezapomenutelné chvíle, která v sobě skrývá celou dlouhou pravdu času. Návraty zpět k předkům, lidem jež žili, jsou v nás, ale my jsme už slepí. Po cestách krajinou, na kterých jsou nejkrásnější plané jabloně a panenská červená jablíčka v dlaních. Každé má úplně jinou chuť, to podle toho, kde strom zapustil kořeny. Způsob života lidí, návraty k tomu starému, historii, s láskou k lidové renesanci a baroku prostých věcí. Člověk v přírodě, člověk na cestách, člověkem se stává.
A pak někdy přijde pochopení a splynutí.
2006 /Marie Vránová/ |
